Zrušit kulturu: co je tento jev a jak je rozpoznáván
Veřejní činitelé jsou často oběťmi zrušené kultury: za něco, co řekli nebo udělali, což je pro veřejné mínění nevítané, jsou obviňováni a ostrakizováni. Definice pochází z USA, ale v Itálii má větší význam odstranění všech těch názorů, které se odchylují z politicky korektních (zejména pokud jde o rasismus nebo feminismus). Pokud jste obětí zrušené kultury, možná budete potřebovat nějaká cvičení k obnovení sebeúcty: všechny je najdete ve videu!
U zrodu kultury zrušení
Pojem zrušit kulturu se zrodil v USA, kde se rozšířil od roku 2017, kdy byla twitterová skupina „Black Twitter“ poprvé pozvána, aby přestala podporovat některé lidi nebo některé ekonomické či politické reality prostřednictvím jakéhosi bojkotu. V roce 2020 je to bývalý americký prezident Donald Trump, kdo spojuje slovo kultura zrušení s otázkami souvisejícími se vzpourami Black Lives Matter: odsud se tedy tato definice rozšířila o označení všech těch revizionistických praktik, které žádají o změnu, opravu nebo odstranit památky, historické postavy nebo umělecká díla vinná za předávání sociálního poselství, které není v souladu s pojmem dominantní politicky korektní.
V posledních letech se kultura zrušení stala synonymem trendu, ve kterém velká sjednocená skupina lidí v nesouhlasu s institucionálními volbami vydavatelů, univerzit, politických správ nebo jiných osob touží po postavě, která je považována za „nepohodlnou“ kvůli jeho politicky nekorektní názory, je odstraněn nebo vyloučen z profesionální sféry, ve které pracuje. Ve většině případů jsou ti, kteří se ocitli ve středu epizody bojkotu, vystaveni vážným důsledkům na sociální i pracovní úrovni. Nejpřímějším vyjádřením tohoto tlaku vyvíjeného skupinou lidí proti jednotlivci je obecně jeho odstranění. Ve skutečnosti existuje mnoho případů, kdy akademici, profesoři a novináři dostali výpověď kvůli jejich odlišným nebo „nepohodlným“ názorům.
Jak je vyjádřena kultura zrušení
Fenomén kultury zrušení je velmi evidentní v různých aspektech naší společnosti a příkladů je mnoho, zejména ve světě zábavy a akademické sféry. Jeden z nejvýraznějších případů se týká Woodyho Allena, který se stal obětí skutečného bojkotu, který jej také profesionálně poškodil. V tomto případě veřejné mínění naléhavě žádalo, aby Amazon nesouhlasil s distribucí nového režisérova filmu a aby nakladatelství Hachette nezveřejnilo jeho autobiografii; důvod by byl spojen s obviněním (která jsou již známá a nikdy neověřená), která vidí Allen, vinný ze sexuálního obtěžování své dcery.
Mechanismus, který je základem kultury zrušení, se liší od tradičního bojkotu, protože zatímco ten se projevuje kolektivním (nebo jediným) rozhodnutím nekoupit si knihu, noviny nebo nechodit do kina na určitý film, ti, kdo se přihlásí kultura zrušení kultury vyžaduje, aby dílo nebylo ani publikováno ani šířeno, a aby tak nebylo dostupné pro komunitu.
Kultura zrušení nabyla znepokojivých kontur i v akademické oblasti, přičemž mnoho případů profesorů bylo odvoláno ze zaměstnání. Z tohoto důvodu zveřejnil v červenci 2020 časopis Harper's Bazaar otevřený dopis podepsaný 150 intelektuály, umělci a spisovateli (včetně J. K. Rowlingové, Noama Chomského, Salmana Rushdieho a Margaret Atwoodové), kteří prohlašují svobodu slova. Tento dopis však byl také předmětem ostré kritiky, zejména ze strany těch, kteří považují signatáře za výraz privilegované sociální a politické skupiny.
Kromě toho by pro odpůrce tohoto dopisu bylo odvolání se na takzvanou svobodu projevu intelektuálů, kteří by v minulosti vyjádřili diskriminační názory vůči menšinám, způsobem, jak se skrývat a neodpovídat společnosti za své nepopulární myšlenky.
Zrušte kulturu na sociálních sítích a v televizi
Cenzura a obrazoborecké závěry zrušené kultury ovlivňují všechny aspekty našeho kulturního a společenského života. Od údajného ukradeného polibku a obvinění Sněhurky k jiným pohádkám od Disneyho, přes bourání soch zobrazujících epizody americké historie otroctví, až po zrušení řeckých klasiků na univerzitách nebo vyhazov novinářů obviněných z rasistických názorů.
Další pozoruhodnou obětí tohoto jevu je Kevin Spacey, který poté, co byl zasažen obviněním ze sexuálního obtěžování, byl nucen znovu natočit film, se kterým byl mimo, což mělo za následek vážnou ekonomickou ztrátu produkční společnosti. Dalším příkladem je síla, vykonávané skupinami občanů spojených a rozrušených po zabití George Floyda nad Lego. Podařilo se jim přesvědčit společnost, aby sbírala soupravy zobrazující americké policejní stanice.
Diskuse o kultuře zrušení přistála také v Itálii, a to jak na sociálních sítích, tak v redakční debatě o pořadu Pia a Amedea. Komici se dotkli nervů kolektivní citlivosti, což vyvolalo konfrontaci toho, co je vhodné říci, které termíny je správné (či nikoli) používat a jak se vypořádat s problémy sexuální nebo rasové diskriminace. V každém případě vyvstává potřeba zamyslet se nad inkluzivnějším a méně elitářským jazykem také v televizním světě.
Kritika zrušení kultury
Storno kultura je často kritizována pravicovými i levicovými stranami. Obecně je nárokováno právo vyjadřovat svůj hlas a také podporovat - někdy - nepopulární nebo politicky nekorektní názory. Pravice věří, že zrušení kultury představuje závažné porušení svobody projevu; řádek sdílený také na levé straně, kde je přidána kritika nadměrné strnulosti sociální debaty. Metody jsou dále zpochybňovány, zvláště když se stávají násilnými nebo zastrašujícími, a zdůrazňují se důsledky na sociální a profesní život osob, které jsou oběťmi zrušené kultury.
Ti, kteří tento fenomén hájí, v něm naopak vidí některé pozitivní rysy. Všechny ty hlasy, které byly po staletí zapomenuty nebo potlačovány a které místo toho nyní nacházejí prostor pro vyjádření a uplatnění své ústřednosti.
Jedná se tedy o lidi a skupiny, které již dlouhou dobu nemají možnost zasahovat do veřejné a kulturní debaty a které místo toho v posledních letech získávají stále větší vliv.
